Kuba Frinta

Z boje se neutíká, říká jeden ze zakladatelů SK Svárov, triatlonista, lezec a neúnavný organizátor sportovních akcí ve Svárově a okolí Kuba Frinta, kterého představujeme v následujícím rozhovoru

 

Jak ses ke sportu dostal? 

Se sportem jsem začal tak nějak od mala, co si pamatuji, když mi bylo šest nebo sedm let, chodil jsem dva roky na super věc: každý měsíc se trénoval jiný sport, takže jsem si vyzkoušel fotbal, atletiku, hokej, softbal, basketbal, bruslení a další co si už ani nepamatuji. Pak jsem ve 4. třídě dělal přijímačky na druhý stupeň a zkoušel jsem jak sportovní, tak i matematickou školu a na obě jsem se dostal. Dodnes si pamatuji, jak mi máma řekla, že si můžu vybrat kam chci jít a já si vybral sportovní. Takže jsem pak 4 roky chodil na ZŠ Petřiny Jih do atletické třídy. Super to bylo v tom, že jsme měli asi 5 hodin tělocviku týdně, každý rok zimní lyžák a letní soustředění. Později, v prváku na gymplu jsem řešil jakému sportu se chci dál věnovat, zkoušel jsem hrát softbal a volejbal, což bylo oboje fajn, ale pak jsme od druháku s kámošem začali lézt po skalách, po horách a po ledech, o něco později taky na skialpy apod. Lezl jsem docela hodně aktivně asi 15 let, až do narození Samíka. Pak jsem přičichnul přes jednoho kámoše k triatlonu a u toho jsem více či méně dodnes. Snažím se jezdit jednoho IM ročně a k tomu další závody, v poslední době zase začínám trošku víc lézt a je to fajn. Takže to je asi celý můj sportovní život. Nikdy jsem nebyl nijak super úspěšný, ale vždycky mě to bavilo a baví 🙂

 

Je Ti některá ze tří disciplín triatlonu bližší než ty ostatní? Mají všichni triatlonisté tu svoji nej, nebo je lepší to nerozlišovat a soustředit se na všechny stejně?

Nejbližší je mi asi běh, už proto, že jsem docela dlouho dělal atletiku a pak teda kolo, ale tam je třeba trávit dlouhé hodiny v sedle, což je pak dost monotónní a nemám na to tolik času, ale oba tyhle sporty jsou mi bližší než voda – plavání. Plavec ze mě asi už nikdy nebude :-). Káč by mohla vyprávět. Na triatlonu je ale právě úžasná ta variabilita, změna, že je třeba všechny ty sporty v jednu chvíli skloubit dohromady, proto mě třeba vždycky děsně štve, když někde z nějakého důvodů zruší plavání, to pak už prostě nějak není ono.

 

Co je pro Tebe na triatlonu stále ještě nejtěžší? Je něco, s čím pořád bojuješ?

Dokopat se k tréninku 🙂 Nejtěžší je asi odhadnout, co si můžu na kole dovolit. Plavání prostě musím ve vodě nějak přežít, tam to o nějakým závodění moc není, pak sednu na kolo a tam je pro mě hodně důležitý, jak moc do toho mám dupat, jak moc to tlačit, protože když to přepísknu, tak běh nestojí za nic, zase když to moc flákám, tak to už pak nedoběhnu. A taky musím dávat na kole bacha na jídlo. Když mi dojde a přijde krize, tak to pak bolí. Co je u mě dobré, že na běhu vždycky dost lidí předbíhám, takže je to fajn pro hlavu a dokážu se hecnout.

 

Jak moc záleží na tom, v jaké části světa závod probíhá? Jaké podmínky jsou ty nejtěžší a naopak?

Zase tolik rozdílných závodu jsem nejel, ale obecně mužů říct, že mi nahrávají „horší“ podmínky. Možná je to nějaký pozůstatek z lezení a hor, nevadí mi tolik zima, déšť, ale ani větší teplo, i když asi lip zvládám tu zimu. Jinak většinu závodu jsem jel po blízké Evropě, takže příjemné podmínky, ale úplně nejlíp se mi plavalo asi ve 12 stupních ve Skotsku mezi medůzama a hoooodně brzo ráno, takže za tmy 🙂

 

Když Ti docházejí síly, jak se zase nakopneš?

To záleží na situaci, těžko říct takhle obecně, ve vodě se začnu soustředit na jednotlivé záběry, abych je dělal pořádně a celé až do konce, abych ten záběr dotahoval a pak to, že vím, že to prostě tak za hoďku skončí a pak už bude dobře :-). Na kole tam je to asi jídlo a pravidelnost, prostě každých 15 minut se napít, každých 30 minut něco sníst a jinak prostě šlapat, sem tam si protáhnout záda, koukat kolem sebe a udržovat rychlost nad 30 km/h.  Na běhu si většinou už pustím myšlenky na volno a nechám je lítat kolem, myslím na všechny možný věci, lidi, co znám a tak. Udržuji si rychlost běhu někde kolem 5 min/km, později pak 5:30. Dál se třeba také bavím počítáním za jak dlouho budu v cíli, na otočce, nebo na občerstvovačce, jak daleko přede mnou/za mnou jsou kámoši, a jestli je stahuji. Snažím se rozkouskovat si trasu na menší úseky. Když jsou třeba čtyři kola, tak první dvě jsem ještě v pohodě a docela dobře se běží, takže tam je to i o běhu – da se držet tempo a běžet na čas. Pak třetí kolo už se držím tím, že je půlka za mnou a do cíle je to už jenom kousek, a v posledním, že už to mám prostě za sebou a stačí jen vydržet dávat jednu nohu před druhou. A cílová rovinka? Tam už ze mě vnitřně tryskají emoce, myslím na lidí, co mám rád a na to, že jsem to celý dal a že dostanu medaili :-). Pro tenhle pocit to asi dělám znova a znova, pořád dál…

 

Jak si dodáváš motivaci ve chvíli, kdy máš chuť se na to vykašlat?

To souvisí hodně s tím bodem nahoře, jen v poslední době mě jak při tréninku, tak při závodě víc motivují kámoši, co dělají triatlon taky, tak si říkám, jak to asi mají oni apod. Vidím, že makají, a tak si říkám, že budu taky, a kromě toho vím, že i když se mi nechce, tak když se dokopu, tak že to bude fajn. Ale jsem typ, že pokud to není fakt hodně hodně špatný, tak chci závod dokončit za každou cenu, i kdyby to bylo pozdě nebo pěšky, prostě z boje se neutíká.

 

Jak vypadá Tvůj den před důležitým závodem?

Když vezmu ironmana, tak to je většinou návštěva depa a koukání na kola a hezký věci na stáncích, ráno snídaně, pohoda, pak dát věci do depa, večer nějaký těstoviny a dřív spát, protože většina závodu začíná brzo ráno. Obvykle jezdíme s kámošema, ve víc lidech, tak je to fajn a pomalý zastavení se z bláznivejch rychlejch životů – prostě náš den, po kterém následuje další NÁŠ den:-).

 

Jaký je Tvůj sportovní cíl? Co bys ještě rád dokázal?

Tady to asi trošku rozdělím, sportovní cíle pořád jsou, chtěl bych se podívat na ironmana na Hawaji, což znamená se kvalifikovat, a to bude oříšek:-), ale co, ještě je čas a třeba lidí v age group začnou pomalu ubývat. Bohužel ubývá i počet slotů ve vyšších age group :-). Pak bych chtěl vylézt Supervizora (led v Rakousku) a ještě nějakou velkou stěnu jako třeba Grand Jorasses nebo něco na ten způsob. Pak taky dál jezdit jednoho IM ročně na dalších zajímavých místech. Co mě taky v poslední době hodně baví, je to, jak sportují naší kluci a lidi kolem mě, takže v tom je chci podporovat a pomáhat jim a snad i dalším dětem a lidem z okolí, a proto tedy SK Svárov, včetně všech jeho aktivit.

 

Co ještě kromě sportu Tě baví nebo zajímá?

Rád cestuji po světě, ideálně tam, kde není moc lidí a je krásná příroda. Rád fotím, i když na to teď už vůbec není čas. Když se dokopu, tak jsem údajně i docela šikovnej na práci kolem baráku a kupodivu mě to i baví, taky si užívám courání se psem všude možně, abych ho utahal a sobě vyčistil hlavu.

 

Kubo, jsi zakladatelem klubu SK Svárov a zároveň organizátorem tří závodů. Co Tě vedlo k tomu založit sportovní klub ve Svárově a začít pořádat závody?

V minulosti jsem se hodně motal kolem lezeckého oddílu H.O.R.A.L a jeho fungování. V době triatlonu jsem prošel různými kluby, ale byly to spíš komerční tréninkové skupiny.  Už mě (nás) úplně nebavilo pořád řešit a měnit názvy, tak jsme s pár lidmi skončili u klubu Nevrsport. To ale pak pomalu usínalo, a tak když jsme začali řešit sport ve Svarově, řekl jsem si, že to vezmeme pořádně a se vším všudy. Teď už je založený spolek, máme logo, web, řešíme registrace u autorit, dresy apod.

A proč závody? Baví mě to vymýšlet, líbí se mi dělat věci, které stojí za to, které si lidé užívají a u kterých se baví. To všechno svárovské závody splňují. Je super, že máme blízko Maratón klub Kladno a jejich závody, odkud lze čerpat inspiraci a spolupracovat s nimi.  A taky je fajn poznávat blíž lidi z okolí a zapojovat je do společného projektu. Tak snad se nám to bude dařit i dál. A to, že máme i podporu obce a pana starosty to už je třešnička na dortu.

 

Proč si myslíš že by se lidi měli stát členy SK Svárov?

Protože můžou získat partu lidí s podobnými zájmy a nadšením, mohou získat nový pohled na sport, vyzkoušet si něco nového, zahrát si teamové hry jako je basket, volejbal, fotbálek, což sami nemohou. Mohou si také mezi sebou vyměňovat zkušenosti ze sportu, závodů, tréninků, receptů, prostě čehokoliv. Získají kolem sebe partu lidí a to se vždycky počítá.