Havlíčkobrodský půlmaratón

Na konci června jsem se potkal se Sykym a dobrým kamarádem Lukáš na jednom menším běhu v Praze. Lukáš od jara běhá, a tak si chtěl zkusit zaběhnout závod. Po něm jsme nad pivem probíraly naše sportovní plány a padlo, že v Havlíčkově Brodě bude pravděpodobně další ročník půlmaratónu. Plácli jsme si na to, že se zúčastníme. Asi by se hodilo dodat, že všichni tři z HB pocházíme, a proto to byla taková srdcovka a motivace se na „domácím hřišti“ proběhnout. Přes léto jsme si sem-tam poslali, jak makáme – teda spíš Lukáš, protože já to s během nepřeháním.
Mám ho celkem dost na florbalu a za míčkem je to přece jen trochu větší zábava. Ale poslední týden před závodem jsem už musel. První výběh byl děsný, nohy nechtěly. Další trénink byl už mnohem lepší, jen jsem vyrazil pozdě a nestihl jsem víc, než 10 km před tmou. Otázka tak byla, jak
dvounásobnou dištanci zvládnu, natož v závodním tempu. Syky nakonec kvůli zápasu ve florbalu nemohl a ve čtvrtek se omluvil pro nastydnutí i Lukáš, takže jsem na to zůstal sám. Ráno v den závodu hned po probuzení koukám z okna, kde lije jak z konve. Předpověď se bohužel
nepletla. Teplota taky pěkně padla.

K registraci jdu na poslední chvíli, abych v tom nečase stihl to nejnutnější, rozběhal se a šel na to. Organizace pěkně odsejpala, moderátor nás o všem informoval a před samotným startem jsme na dešti zbytečně dlouho nestepovali. Samotný start si vzala na povel paní Jarmila Kratochvílová. Osobní cíl byl pod 1:40:00, v hlavě jsem si narychlo vypočítal, že půlku závodu pojedu 4:30 na km, a
když to půjde, pak zrychlím. Hned po startu ale všichni kolegové běžci, i ti, co na velký výkony od pohledu nevypadali, drželi kolem 4:15, tak jsem se s nimi chvíli vezl a pak se ve mně probudil závoďák a prostě jsem z toho mačkal tolik, aby mě to bavilo, ale cítil jsem se komfortně. Po nějakých třech kilometrech kontroluji hodinky a měl jsem 4:05 – no a jako zpomalovat se mi nechtělo. Druhé kolo jsem lehce zpomalil a při vbíhání do třetího jsem se cítil skvěle. Na 12. kilásku to ale nějak začalo váznout a musel jsem se k tempu 4:15 přemáhat. Přestalo ale pršet, lidi podél trati fandili, tak jsem to nějak ustál – na dálku jsem navázal kontakt se silnou dvojicí a snažil se držet plus mínus stejnou vzdálenost. Na konci kola požívám gel a zapíjím v občerstvovačce. Zprvu si běžím standard, zhruba ve třetině posledního kola už si říkám, že teď se není na co šetřit. Jdu někam k tempu 3:50. Dva kilometry před cílem docvakávám tři běžce a s nimi jdu do závěrečného malého okruhu (Jarmilina 800ka).

Posledních 200 m to už tlačím i očima, ale když už vbíhám do cíle, zírám na tabuli a tam svítí 1:28:34. Nevěřím svým očím! Bomba čas! Na hodinkách jsem totiž čas nesledoval, měl jsem tam celou dobu jen tempo, takže tohle mě opravdu potěšilo. Došel jsem si pro pár fidorek a protože byla kosa jako kráva, tak i pro svařák. Potkávám se s pár kamarády z Brodu, kteří běželi kratší běh. Kecáme a mezi tím prochladáme. Na cestu balíme ještě fidorku na doma. Cestou domů začínám cítit snad všechny svaly v těle – další dny to bude bolet. Organizace závodu na super úrovni, běžců kolem 200 na půlku a další desítky na kratší běhy. Škoda jen toho deště, jinak by tam byl určitě ještě fajn doprovodný program.