Poněšický survival 2020 – 24 hodinový přírodní teamový závod dvojic

Tak jsme se s Kubou opět ocitli jeden červnový pátek v centru dění jednoho z nejšílenějších a zároveň našich nejoblíbenějších sportovních počinů v roce. Pořadatelé nás již znají (účastníme se již od roku 2009) a tak na nás čekali s registrací do poslední chvíle… ano „modří už vědí“ – už od prvního ročníku jezdíme skoro vždy poslední a letos to nebylo jiné O:-) Protože nezbývalo moc času do startu, museli jsme bez okolků začít připravovat posádku na výsadek. Polepit lodˇ, vybrat pádla, označit kola, napytlovat in-liny na odvoz do depa, připravit si vybavení na lezení a plavání, strategicky rozmístit proviant a suchý oblečení do různých batohů, zkusit aspoň trošku zklidnit mysl a hlavně na něco nezapomenout!! Ještěže nám schovali večeři – na dalších 24 hodin jediný teplý jídlo a už jsme seděli na rozpravě, kde nám Martin (hlava celého závodu) lehce naznačoval, že letos to opravdu nebude pro dámičky 😎

Start byl v půl jedenácté večer přímo z vody na kánojích, měli jsme za úkol objet 6 kontrol značených kolem vody s vloženým krosovým během do kopce. Protože jsme se nezúčastnili posledních dvou ročníků kde krapet pozmněnili pravidla a bylo možné se na úvod ve dvojicích rozdělit, prokaučovali jsme hned na začátku zcela zásadní strategii a poctivě vše začali objíždět z vody. Po prvních dvou kontrolách, kde jsme měli pocit, že se držíme dost vepředu najednou všichni okolo nás zmizeli a my nevěděli co se děje….až po vloženém krosu lesem nám došlo, že se hned na začátku dvojice rozdělili a každý šel sbírat kontroly samostatně do opačných směrů a ke všemu po břehu, takže výrazně rychleji než my na kánoji. Výsledkem byla obrovská frustrace, když jsme u Poněšického tábora parkovali kanoj mezi posledními, ačkoli jsme se vydali z mnohých sil.

Následovalo lezení na venkovní stěně ve smyslu „co nevylezeš-doplaveš“, 100m štafetového plavání do vcelku napjatého limitu a ještě témeř nekonečné kroužení bazénem sem a tam, než byla splněna určená kvóta, aby jsme mohli v závodě pokračovat. Když jsem se trošku usušili, převlíkli a něco snědli (někdy mezi 2 a 3 hodinou ráno), dostali jsme mapu hlavního závodu s 6 vyznačenými stanovišti a dalšími 17 bajkovými kontrolami, rozprostřenými po rozsáhlém území jižních Čech. Po prvním nedorozumění s mapou jsme konečně dorazili na první stanoviště, kde jsme odhodili kola a nazuli in-liny, na kterých jsme se v noci vydali hledat další kontroly po cestě do Českých Budějovic a nazpátek.

Když jsme se nad ránem vraceli už začalo svítat a konečně jsme pomalu mohli sundat čelovky…tohle bývá moje oblíbená část, protože kdo mě zná, ví, že nepatřím zrovna ke „skřivanům“ a tak si užívám svítání v mlžném letním oparu skutečně jen jednou ročně na survivalu ;-). Po dalším bajkovém přesunu přes pár kontrol jsme na druhém stanovišti dostali mapu k běžeckému orienťáku, kde jsme nejen naháněli pár soupeřů, ale hlavně jsme si zpáteční cestu neuváženě zkrátili přes pole rozkvetlé, mokré a hodně rozryté od prasat. Výsledkem byla moje okamžitá prudká alergická reakce, kdy mi od hlavy k patě naskákali rudé svědivé puchýře, otekly mi oči a byla jsem rázem nepoužitelná. Antihistaminikum zabíralo jen zvolna, ale rozhodně jsem to nechtěla vzdát. Tou dobou už slunce získalo na síle a nemilosrdně nám nakládalo další zátěž pro naše nevyspalé a utahané tělesné schránky. Na tomhle závodě je člověk smířený s tím, že krize přijde a už nijak zásadně nezmizí, většinou udeří kolem 3-4 hodiny odpolední a člověk už má pramálo sil s tím pak dojet ještě dalších několik hodin závodu. Tenhle ročník byl pro mě nezapomenutelný, krize přišla už kolem osmé hodiny ráno a bylo pro mě opravdu těžké si představit že mám před sebou ještě nějakých 14 hodin utrpení.

Než jsme se dostali na třetí stanoviště, dokázala jsem sama sobě, že se dá plazit i na kole. Tam nás čekal vcelku vykutálený matematický kvíz složený ze 4 slovních úloh, které jsme s Kubou kupodivu správně vyřešili a vrhli se
na střílení z luku, vzduchových pistolí a házení granátem…kromě vzduchovky nám nic jiného obzvlášt nevycházelo (házení granátem mi nešlo ani ve škole), takže jsme naběhali i dost trestných okruhů. Slunce do
nás neskutečně pražilo a my objížděli další a další kontroly. Následující stanoviště nás přivedlo pod skály, kde jsme museli vylézt dvě cesty…tam už byli organizátoři milosrdnější, neboť je mohl vylézt kdokoli z dvojice a druhý jistil.

Je asi všem jasné, jak jsme tuto disciplínu vyřešili a díky Kubovi se nám celku brzy podařilo pokračovat dál. Po dalším nekonečně dlouhém a náročném přejezdu jsme dorazili do Českého Vrbného na slalomový kanál, kde nám organizátoři naložili ve formě sjíždění kanálu na kánoji, poté slalomem na paddleboardu a následném sjetí jezu na tomtéž. Tady musím zdůraznit, že za 17 let společného sjíždění různých divokých vod na různých plavidlech se nám nikdy předtím nestalo, že jsme se tzv. cvakli. Nevím, jestli to bylo tím, že bylo letos opravdu hodně vody nebo už jsme neoplývali dostatkem sil, ale svou premiéru jsme si nechali zrovna na tento den a tento závod.

Tak nějak jsem s nezdarem vůbec nepočítala a nebyla na to připravená. Vzhledem k totální únavě jsem měla chvíli dojem, že mě voda odnese až do Severního moře, protože jsem nebyla schopná se nikde o nic zachytit nebo doplavat do klidnějších míst a voda mě strhávala dál a dál po proudu. Přes počáteční zmatek a vypití spousty hnusné vody jsem na hladině zahlédla kus před sebou házečku, podařilo se mi ji z posledních sil chytit a hlavně nepustit. Shodou šťastné náhody totiž na břehu zrovna nějaký instruktor předváděl skupince klientů jak se zachraňuje z divoké vody a mě to skutečně pomohlo v pravý čas – tímto mu ještě jednou z hloubi srdce děkuji! Když jsme kanál sjeli, už bez zaváhání, podruhé, museli jsme se každý ještě popasovat s paddleboardem, což byla pro nás, nepolíbené touto disciplínou, velká výzva. To už se chýlilo pozdní odpoledne a my se v počínajícím dešti vydali na poslední stanoviště a sebrat ještě zbývající bajkový kontroly. Z deště se stal slušný liják, nicméně poté co jsme se tolik vymáchali na kanále už nám to bylo skoro jedno. Na posledním stanovišti jsme si užili trošku zdravovědy, projeli se na čtyřkolce a pak nás utahané, mokré a zablácené dorazili dalším běžeckým orienťákem, který už moc o běhání vpravdě nebyl. Bylo nám už jasné, že koho jsme mohli předjet, už je za námi tak daleko, že nás neohrozí a koho jsme nedostali doteď, už ho nedoženeme.

Téměř dvě hodiny ztráty z úvodní vodácké disciplíny prostě předčasně ukončilo naše ambice na bednu a vlastně už šlo jen o to se ctí dokončit ve slušném čase. To se nám nakonec povedlo, brambora opravdu mrzí, nicméně rukavice byla hozena a nám nezbývá než se o to za rok zase poprat! Najezdili, naplavali, napádlovali a naběhali jsme asi 209 km, nastoupali přes 2800 m, v celkovém čase pod 20 hodin se všemi splněnými disciplínami a všemi kontrolami, s jedinou penalizací 8 min za nenastřílené body ve vzduchovce. Bývá zvykem čekat v cíli na poslední závodní teamy než dokončí… letos poprvé jsem u toho nebyla, protože jsem už v sedm večer usnula jako dudek a spala jsem s malou přestávkou na večeři až do rána. Díky Martinovi a všem organizátorům za skvělý zážitek! Velké díky patří i Kubovi, bez něj by to nešlo …i když bych ho po větách typu“ ještě
vydrž“, když mě čeká dalších 12 hodin trápení, nejradši poslala k šípku 🙂 Každý rok v cíli říkám, že nevím jestli ještě někdy přijedu, že to bylo strašný a nevím proč to dělám… ale vím 🙂 Pokud to zdraví a okolnosti dovolí, je mi jasné, že budeme příští rok na startu zas, protože ta euforie po dojetí a bezva lidi co se okolo týhle taškařice motají mi za to prostě stojí!!!