Prima Cup Hradec Králové

V zimě jsem si řekl, že bych mohl letos trochu více závodit, hlavně na kolech, když se ježdění věnuju relativně dost. Jako první jsem si do kalendáře dal bajkovou „masovku“ Prima Cup, bývalý Nova Cup. Úvodní podnik proběhl na Bílou sobotu za sychravého počasí v Hradci Králové. Už po příjezdu na místo bylo jasné, že tu nebudou žádná ořezávátka. Zahlédl jsem tu bývalé profíky na silnici a cyklokrosaře a další spousty nabušeně vypadajících jezdců a jezdkyň. Do závodu jsem šel po týdnu rýmy a celkově bez většího tréninku, cíl byl jet v rozumných „závodních“ tepech a dobře potrénovat. Trasu jsem si představoval jako spíše placku a že „to bude nuda“.

Ale tady jsem se seknul šíleně, protože moje domněnky se potvrdily jen na zhruba půli trasy, kdy na prvních 25 km rychlejší trasy nenáročným terénem navázalo zhruba 25 km velmi technické pasáže a teprve závěr opět „zvolnil“. Pokazil jsem si to také tím, že když jsem se chtěl zrovna „nasvačit“ odbočilo se do lesních trailů, kde to bylo neustále po kořenech, po úzkých cestičkách a lávkách. Za prvé jsem se tu trápil s technikou, ale větší průšvih bylo to jídlo. Fakt najednou nebylo kde si najít 15 vteřin klidu na gel, kousek banánu, protože jsem se držet své skupiny – ti jedli chvíli před odbočkou. Jen jsem doufal, že za dalšími kořeny, hupy, nebo zákrutami už na chvíli vjedeme na „normální“ cestu. Jenže to trvalo tak dlouho, že jsem po půlhoďce v trailech začal ztrácet. K jídlu jsem se dostal už pozdě a nohy byly slabší. Nějak jsem to ještě ustál a původní skupinku sjel a chvíli se s ní vezl, trasa se na pár kilometrů uklidnila. Ale tělo si za pár minut řeklo znova a tvrdě a opět v těžším terénu jsem musel vyvěsit, zastavit, najíst se a pak pár minut trpět na lehké převody. Mezi tím jsem i kousek zakufroval a v hlavě přepnul na to, že si to už jen užiju a dojedu. 

Zbývalo ještě 25 km a netušil jsem, co všechno technického na trase ještě číhá. Jen namátkou – asi dalších 15 úzkých lávek přes potoky, sjezd písečné duny (seběh a i při něm pád😊), desítky technických sjezdů i výjezdů, skoky, rock garden, všudypřítomné kořeny, jeden pád do potoka. Většinu jsem se snažil zdolat a celkem se dařilo, ale něco jsem seskočil a přeběhl. No prostě pro někoho, kdo bajky jezdí tři roky a hlavně spíše lehčí terén bez sjezdů, tak to zpětně hodnotím jako super trénink a za mě několikanásobné překonání komfortní hranice. Na posledních 15 km jsem se díky dojedení navíc zmátožil, byl schopný jet slušné tempo, takže jsem si ego trochu pohýčkal a ačkoli to výsledkově nedopadlo bůhví jak, svoje jsem si ze závodu vzal a užil si to. A Klárka v cíli s domácím mazancem a čajem byli skvělou odměnou za čtyři hodiny bajkovačky.

#dyckysvarov