Švýcarské „soustředění“ v kopcích

V průběhu letošního jara přišel Syky za mnou s nápadem, že bychom mohli zkusit zdolat vršky ve švýcarských Alpách. Proč zrovna tam? Dlouhodobě tam bydlí jeho sestřenice, navíc oblast jsme již kdysi projeli autem a věděli jsme, že jsou to krásná místa. Chtěli jsme ale přibrat ještě někoho, aby bylo na cestách „víc srandy“ a napadl nás Kuba. Ten na nabídku s radostí kývl a dokonce nabídl svůj vůz jako takový malý „týmový autobus“ a to slibovalo, že budeme mít naprosto skvostné zázemí.

Vyrazili jsme ve středu 16. července odpoledne. Já měl pouze půlhodinové zpoždění, což při takto velké výpravě opravdu nebylo zase tak zlé. Na hranice se Švýcarskem vše probíhalo bez komplikací, ale poté, co nám došel internet, začala navigace vyvádět. Vlastně nás protáhla podhůřím a místními silničkami, vyhnula se dálnici, takže jsme jeli „delší, ale zato horší cestou“. Sice byla cesta časově delší, ale mohli jsme už trochu poznat, jak budou silnice a profily tras vypadat. Stále jen nahoru a dolů, serpentýny, krávy, malebné výhledy a velmi dobrý stav asfaltu. Bylo se nač těšit. K naší hostitelce Elišce dorazila naše výprava už za tmy. Dostali jsme něco pojíst a popít, naplánovali trasu na čtvrtek a hlavně řešili počasí, protože se nám po cestě rozpršelo a moc nadějně to nevypadalo ani na další den.

Den 1 – Okolí Einsiedelnu

Ve čtvrtek ráno jsme nijak nespěchali, déšť do desíti poklepával na parapety pod okny, takže jsme se v poklidu nasnídali a čekali, jak se bude situace dál vyvíjet. Před obědem už bylo po dešti, sice zataženo, ale vyrazit se dalo. Cíl dne – rozjet se a ne se moc sedřít. Kuba našel poznávací okruh po okolí, vyšlo to na 67km a převýšení přes 1100 m. Nic rovinatějšího, aby to bylo trochu zajímavé, se asi ani najít nedalo. Během jízdy jsme obkroužili jezera Sihlsee a Wagitaler See a mezi nimi přejeli kopec Satteleg. Stoupání dalo něco přes 400 m, sjezd parádní a zpět jakbysmet.

Začátek se povedl, i když jsme u druhého jmenovaného jezera dostali nechtěnou dvacetiminutovou sprchu. K večeři se  Eliška pustila do perfektního houbového kuby a všichni jsme se po něm jen mlsně olizovali. K tomu jsme od ní a Lukyna nafasovali asi kilogram různých čokolád, které jsme pak zobali další 4 dny.

Den 2 – Sustenpass-Grimselpass-Furkapass

Výjezd na 120 kilometrů a přes 3000 metrů nastoupáno.

První opravdu těžký den byl před námi a trochu nám to v hlavách během snídaně hloubalo. Před obědem jsme vyrazili autem k Andermattu a zaparkovali kousek před ním. Vytáhli jsme kola, naposledy se pokřižovali a vyrazili na cestu. Prvních 5 kilometrů to bylo o roztočení nohou převážně z kopce, ale jen co jsme ve Wassenu odbočili vlevo, začalo stoupání na první vrchol dnešního „tříchodového menu“. Drželi jsme tempo tak, abychom se drželi po kupě, užívali si přírodu a výhledy, jen pár kilometrů před námi vedla silnice do mraků a bylo jasné, že se do nich dostaneme i my. Zhruba 3 kilometry od vrcholu Sustenpassu jsme už viděli sotva na pár metrů a po projetí tunelu na vrchol už na nás začalo kapat. Po rychlé fotce jsme měli před sebou dlouhé klesání, ale díky ne-viditelnosti to bylo hlavně o sledování krajnice a předvídání „ostrosti“ zatáčky, která měla následovat. Bylo to skutečně náročné a i díky dešti se u nás pomalu ucházela trudomyslnosti. Po zhruba 10 minutách ve sjezdu se nám z toho ale podařilo vyjet, hned se zvýšila teplota vzduchu a ještě jsme pár zatáček krouhli a dostalo se nám zadostiučinění a mohli s klidem vyjet ku Grimselpassu.

V podstatě od začátku stoupání se nám nešlapalo už bůhví jak, do toho se znovu zatáhlo a po pár kilometrech jsme se dostali znovu do mraků, naštěstí bez deště. V podstatě mám ale cestu slitou v jednu vzpomínku – mlha, viditelnost na 10 metrů, jen jedno světýlko Sykyho předemnou a nekonečné šlapání. Projížděli jsme kolem dvou jezer, horského hotelu, ale nic z toho nebylo vidět. Tady to bylo opravdu o morálce, navíc na vrcholu, kde jsme zastavili na fotku, se rozfoukalo i s mírným deštěm a byla nám všem zima. Kluci se jeli přiobléct, našli závětří na parkovišti na vrcho Grimselpassu. Já za nimi přijel po chvíli, fotil jsem si mlhu. Tady nám opravdu strašně pomohla rodinka, která přečkávala tento pošmourný večer ve svém obytném autě a vedle které jsme zastavili. Mrznouce a se ztenčujícími zásobami jsme se krčili na skoro opuštěném parkovišti, když se najednou ozvalo „Would you like some hot tea?“ … Dostali jsme čaj, sušenky od dětí, dotankovali vodu a pokecali. Super! Prostě nám to najendou bylo šumák. A když se po pár minutách ve sjezdu do údolního města Gletch rozsvítilo sluníčko a mohli jsme to popustit do zatáček, tak to byla prostě bomba. Fakt úžasný!

Z Gletche nám zbývalo pár posledních stovek metrů k nastoupání na Furkapass. Chudák Tom, který si ten den trochu protrpěl bolest kotníku a zad a teď se zdál být OK, začala ho trápit bolest od žaludku a tohle stoupání odjel opravdu se sebezapřením a díky odhodlání – smekám! Po Furce to bylo znovu z kopce, a tím, že jsme vyjeli pozdě a už začalo být pozdě, měli jsme tu silnici skoro jen pro sebe. 20 minut neskutečné volnosti a rychlosti… a vlastně radosti. V Andermattu už jsme nebyli asi moc vidět a bohužel jsem byl jediný, kdo měl přední světlo. Závěr dojezdu k autu jsme se drželi pohromadě a hledali cestu v kuželu světla z jednoho světýlka. Bylo to to pikantnější, že jsme stále byli v serpentýnách a občas museli ostřejc brzdit, abychom ty zákruty zvládli. Tenhle adrenalin na konec dal celému dni punc a můžu za všechny říct – supr jízda

Den 3. Furkapass – Nufenenpass – Gotthard Pass

Podobné jako včera, jen kratší, za to asi trochu náročnější s nastoupanými metry.

Další den jsme si opět naplánovali řeholi v kopcích. Tom toho měl měl dost a rozhodl se dopoledne orazit a připojit se během cesty. Startovali jsme s Kubou nedaleko za Andermattem, rozjeli se po rovině do Realpu a z něj jeli protisměrně na Furkapass. Tempo jsme si drželi okolo 11 km/h a opět jsem sám valil oči, jak to místním řidičům nevadilo a vždy si počkali, až se dalo předjíždět. V sobotu dopoledne byl provoz opravdu velký, ale většina z vozidel byli motorkáři. V jedné ze zatáček jsme se potkali i s horským autobusem, který už pár desítek metrů před zatáčkou troubil melodii a upozorňoval tak na sebe – kdo ty autobusy v alpských serpentýnách řídí, ten musí brát nějaká sedativa, nebo je to skutečně duševně vyrovnaný člověk. V půli cesty jsme si odskočili a předjel nás starší, odhadem okolo pětašedesátky, silničář. Ne, že bychom se ho snažili nějak docvaknout a předjet, ale jel skvěle a my ho dostihli až někdy za 3-4 kilometry. Proběhl krátký rozhovor ve francouzštině, tedy on mluvil a my jsme jen pokrčili rameny. „Don´t speak French, sorry“, a jelo se dál. Na Furce bylo víc lidí než ve čtvrtek ráno v Kauflandu. Udělalo se hezky a desítky cyklistů a ještě větší počet motorkářů obsypal vrchol a fotili si panoráma a značku Furkapass a nadmořské metry.

Po krátké pauze s Kubou začínáme sjíždět a tentokrát ne „pouze“ do Gletche, ale až do samotného údolí, tedy ještě o nějakých 300 n. m. níže. Bomba, bomba, bomba! Tohle byl skutečně fantastický zážitek a skvělý sjezd, který jakoby trval věčně a obklopeni tou vší nádherou jsme na vlně adrenalinu a endorfinu padali níž a níž. Podél horského potoka jsme si orazili, ujeli zhruba deset kilometrů roviny, vstřebali zážitky, pokecali a po této klidné pasáži odbočili vstříc Nufenenpassu.

Řeknu Vám, začít zhruba hodinu a půl dlouhé stoupání dvěma kilometry se sklonem 10 – 12%, to nebylo nic příjemného. Po nich se profil uklidnil a jelo se jen v mírném stoupání, které ale po dalších zhruba 2-3 kilometrech nabralo na síle a tam už se na dalších několik desítek minut nešlo pod 7%, spíše to bylo neustále 9-10%, čímž se tohle stoupání zařadilo na první místo z pohledu náročnosti. V půlce kopce jsme si na chvíli oddychli a potom jsem se pokusil ozkoušet své limity a zbylých 6 km odjel na hraně. Bolelo to, chvíli jsme si říkal, že se na to vykvajznu, ale vydržel jsem a na konec jsem se odměnil další várkou endorfinů, když jsem na vrcholu stoupání zastavil u místní horské restaurace a mohl se pokochat krásným výhledem. Za chvíli po mě dorazil i Kuba, koupil mi kolu, pokecali jsme a znovu nasedli na kola a po druhé tento den začali po dalších 20 km klesat do údolí, kde na nás čekal Syky a Eliška, která si pro nás připravila malou sváču.

Z Airola jsme opět vyrazili ve třech a tentokrát nás severně čekal Gotthard Pass. Na tuto trasu jsem se obzvlášť těšil, protože se po většinu stoupání jelo po kostkách a samotná cesta na hřeben byla vystavěna před stovkami let Římany. Díky nedaleké dálnici byl provoz velmi malý a se skupinkou Poláků jsme se střídavě potkávali po celou dobu výstupu. Na chvíli jsme zahlédli i Lukyna, který na svém starém celopéru s 26“ koly vyrazil z Airola dříve, ale i díky pauzám na fotografie a jeho dobré jízdě jsme ho nedocvakli, což, jak sám Lukyn řekl, byla jeho osobní výzva. Samotný vrchol Gotthard Passu nebyl nijak zvláštní, ale ty kostky a pohledy do údolí stály za všechnu tu dřinu.

Poslední sešup, zhruba desetikilometrový, byl před námi. Netradičně široká cesta, otevřené zatáčky, krávy na okraji silnice a dobrý sklon – jízda opět parádní a taková příjemná tečka na konec dne v horách.

Den 4 – Poslední výjezdy okolo baráku

Necelých 70 kilometrů a k 1600 metrům do nebe.

Na poslední den jsme potřebovali něco kratšího a ne tak náročného. Rozhodli jsme nejezdit nikam autem, ale najít si cestu v okolí Einsiedelnu. Znovu jsme se podívali dolů k jezeru, od něj tentokrát zamířili jihozápadně a po pár kilometrech dojeli k nejtěžšímu stoupání dne na kopec Ibergereg. Šlo o zhruba 7 kilometrové stoupání, většinou se sklonem okolo 6%, i když v pár pasážích to byl skoro i dvojnásobek. Po zahřívacím kilometru jsme se otestovali a každý do toho dupnul svým tempem. Poté, co jsme se na vrcholu stoupání sjeli, udělali si fotografii a zašli na kávu, nebo horkou čokoládu. Odtud nás čekal další sjezd, tentokrát ale po polorozestavěné silnici a nešlo to tolik pustit, i když.. J

Po sjezdu přišla klidná pasáž v krásném údolí nedaleko města Schwyz, dojeli jsme k dalšímu jezeru na jehož břehu bylo hezké městečko a poklidná atmosféra nedělního poledne dolehla i na nás a na pár minut jsme zastavili nedaleko menší pláže a kochali se krajinou. Odtud to bylo domů stále ještě kolem 30 km a i když jsme z profilu mapy věděli o tom, že si něco nastoupáme, nevěděli jsme, že dva menší kopce (300 a 400 m. k nastoupání) budou ještě tvrdým oříškem. Hned první nám opět naservíroval zhruba 10% dlouhou pasáž, která se až po nějakých dvou kilometrech zmírnila na přijatelných 7-8%. Abychom byli ve střehu, přišlo několik vlnek kdy se jelo brdek nahoru, sjezd, opět brdek a tak dále, než se znovu začalo stoupat, tentokrát asi na 5 km s rozumným a stálým sklonem, leč na konci naší štace už síly docházely. Po dvaceti minutách bylo téměř hotovo, kdy jsme na kopci doplnili vodu z místní studánky. Už zbývalo jen něco málo kilometrů, když nás mapy.cz poslali silničkou, respektive cestičkou skrze statek, zákaz vjezdu a mostek přes potok pro pěší, abychom vlastně jen delší, ale zato horší cestou najeli tam, kam se dalo dojet po pěkné asfaltce. Závěrečný brdek celé naší cesty byla mrcha krátká, ale na chvíli i 14% sklon, který se ale po jeho zdolání objevil i při sestupu, a tak byly poslední 2 kilometry opravdu rychlé a ještě naposledy jsme si nechaly naše plavé vlasy pořádně pročesat proudem vzduchu.

U Elišky jsme se nasvačili, dobalili, zanedlouho se rozloučili a vyrazilo se. A to je asi tak všechno, co Vám můžu napsat o ježdění po Švýcarsku.